Laudatio Ireny Murray Žantovské k ceně za celoživotní dílo prof. Vladimír Šlapety

Je mi velkou ctí promluvit zde jménem těch, kterým se v zahraničí často přezdívá  „The Class of 68“.  Patří do něj Ti, kteří tu, často za velmi  obtížných podmínek, zůstali a pracovali, ale i Ti, kteří zkusili odejít do světa a svobodně se v něm realizovat. Kromě jiných neblahých následků se tím na léta ztížila komunikace osobní i profesní, provázání mezi domovem a světem. Jedním z mála, kterým se skrze jeho lásku k rodině, k architektuře, středoevropské kultuře a hodnotám  dějinné kontinuity podařilo nějak překlenout hranici, která nás na dlouhá léta rozdělila, je letošní recipient ceny za životní dílo, profesor Vladimír Šlapeta.

 

Protože patřím k té druhé skupině,  znala jsem dlouho Vladimíra Šapetu pouze prostřednictvím neobyčejně podnětných článků, výstavních katalogů, a monografií, skupinově či jednotlivě věnovaných fenoménu meziválečné československé architektury a jejích protagonistů u nás a ve střední Evropě. Jako kurátorka  jsem také díky jeho badatelské práci mohla doplnit a rozšířit univerzitní i profesní sbírky nejprve v Kanadě a později v Londýně. Dovolím se proto soustředit na Vladimíra jako komunikátora architektury v nejširším slova smyslu, neúnavného inspirátora snahy o porozumění cílů moderní architektury a tím i nutnosti reflektovat formu, funkci a konstrukci v prostoru nejen stavebním, ale i společenském.

 

Pro  historiky architektury není tajemstvím, že světově uznávaný  Le Corbusier udával v jeho francouzské občanské legitimaci svoje povolání ne jako Architekt, ale jako Spisovatel –l‘homme de lettres.  Dnes už se to dělat nemusí, ale přes to nepochybuji o tom, že Vladimír  by se tak mohl identifikovat i u posledního soudu. Ale zatím co u Le Corbusiera byl poměr staveb k publikacím poměrně vyrovnaný, Vladimír Šlapeta se rozhodl, po krátkém utkání s praxí, věnovat se cele architektuře psané,  jejím souvislostem, vlivu a smyslu.

 

Ačkoliv se snažil aktivně publikovat od svých osmnácti let,  dlouho neměl díky rodinné anamnéze dovoleno podepsat své články jinak než šifrou a i tak byly jeho rané pokusy o navázání přetrhaných svazků s meziválečnou evropskou architekturou cenzurovány, marginalizovány nebo tzv. dávány  k ledu. Jeho objevný článek o olomouckých žácích Adolfa Loose, J. Groagovi a  P. Engelmanovi,  seděl přes dva roky v redakci časopisu Památky a příroda, než se autorovi podařilo ho umístit v předním německém časopisu Bauwelt, který už v roce 1972, dva měsíce po úmrtí  Bohuslava Fuchse,  publikoval Vladimírovo zhodnocení tohoto skutečně světového architekta.  Díky rostoucímu zájmu zahraničních časopisů tak nastal přelom, který umožnil Vladimírovi  interpretovat problematiku československé předválečné architektury mimo její hranice. Nemohl-li svobodně publikovat doma,  začal své články posílat do světa jako papírové lodičky, které dopluly k  břehům těch nejprestižnějších světových časopisů moderní architektury. Katalog Roškotovy výstavy přetiskl Lotus, Abacus nadšeně publikoval článek o Alvar Aaltovi a organické architektuře střední Evropy, Bauforum otisklo rozhovory s Vladimírem Karfíkem, a to vše postupně vedlo k tomu že se Vladimír stal vyhledávaným autorem časopisů jako L‘Architecture d’aujourd‘hui, Casabella, Piranesi,  Architectural Review, Daidalos , Rassegna a desítkách jiných. V osmdesátých letech už konečně mohl také publikovat v domácích časopisech.  Hned po sametové revoluci vznikly ze Šlapetovy iniciativy takové sběratelské ceniny jako speciální číslo časopisu Quaderns věnované Jože Plečnikovi, zlínské číslo Bauforum, speciální funkcionalistické číslo Bauen und Wohnen a Wroclavské číslo časopisu Rassegna.

 

Od konce sedmdesátých let byl autorem, spoluautorem či editorem  téměř čtyřicet monografií, a výstavních katalogů, z nichž mnohé vyšly v cizích jazycích. Představil tak brněnské funkcionalisty v Helsinkách, Pavla Janáka ve Vídni a s podporou Alvina Boyarského, jednoho z nejvýznačnějších ředitelů Architectural Association v půli osmdesátých let ohromil Londýn výstavou a katalogem práce českých funkcionalistů.

 

Po sametové revoluci se jeho mezinárodní pedagogická a autorská činnost  stala téměř bezbřehou, jako by ho svoboda zavazovala k dosažení nových a vyšších met. Jeho jazykové a profesní schopnosti ho předurčily k hostování na význačných světových universitách, členství v prestižních akademiích, a intenzivní činnosti v mezinárodních organizacích jako UIA, UNESCO, ICOMOS a mezinárodní konfederace muzeí a sbírek architektury, ICAM.

Vladimír Šlapeta výrazně přispěl k vytvoření nové světovosti v dějinách české a slovenské architektury, v oblasti kurátorství, ve své práci jako universitní pedagog a v široké integraci českých a slovenských architektů v mezinárodních  sdruženích.  Vzdáváme mu dnes hold za jeho životní dílo nejen jako vysoce  vlivnému historikovi a teoretikovi architektury, ale také jako humanistovi, jehož erudice a tvůrčí optimismus přispěly nemalou měrou  k tomu, že se náš kdysi rozdělený svět opět zcelil.

 

Irena Žantovská Murray

MArch, PhD, HonFRIBA